Jen tak se ztratit

Věčné horko během posledního měsíce, mi podsouvá představy reálnější, 
než je můj dosavadní život. 
Na plápolající oheň, skrytý uvnitř mě, 
neplatí žádné sirky, ani sporákovej plyn. 
Jen dotek zvenčí, mnohdy surovýho rázu. 


Myšlenky už se na mě vydováděly dost,
 tak by se pro změnu na mě mohl vydovádět ON.
 Se vší silou, odhodláním i citem,
 který by mi náležel. 
Kde jsi, sakra...


Moje image skýtá všechny přepoklady pro přehlídky nejrůznějších modelů,
 ale to, co je hluboko pod nimi černá a mění se v petrolej. 
Dobře se to dá přirovnat k lávě,
 jenž nemá důvod k tomu, aby vybuchla.
 Někdy ale stejně praskne - z důvodu zdravotního.


Jedinou víru v reálné potěšení, pro mě čím dál víc plní příroda sama. 
Nikdy se mi nestalo, že by mě nepřijala, 
nebo snad dokonce zklamala.
 Je vždy sama sebou, představuje se mi ve vší soudobé kráse 
a já jí jen excentrickými posunkami sděluji, že je součást mojí rodiny. 
Často mě přepadává touha po tom, abych se jen tak ztratila mezi větvemi. 
A očistila se.
Prodrala se kořeny, zadrhla si třísku poblíž žil, 
abych pocítila ten fakt, že doopravdy žiju, pokoušela se mluvit s jeleny, 
srnkami a dohadovala se s divočáky o tom, komu tu patří les.




Jen tak se ztratit.
A možná, možná...
...jednoho dne se zase vrátit. 



/20.8.18/

4 komentáře:

  1. Jen tak se ztratit a nikdy se nevrátit...
    Prokletá myšlenka.

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy se můžeš ztratit, ale zase se vrátit :)

    OdpovědětVymazat
  3. Což o to... ztratit se není problém! Jde jen o to, v jakou chvíli a na jak dlouho.
    Opět velmi působivé!

    OdpovědětVymazat